V dnešním článku se vrátíme zpět na Nový Zéland. Minule jsem vám vypsala nejzajímavější místa na jižním ostrově. Tentokrát se můžete těšit na víc osobní vyprávění. Pokud vás zajímají naše nejlepší zážitky právě z jihu, pusťte se do čtení.
První noc v autě
O kempu u jezera Pearson jsem se zmiňovala už v předchozím článku a budu se opakovat i teď. Jednalo se o naši první noc v autě. Tak dlouho jsme přemýšleli, jaké to bude – žít a bydlet v autě.
Představovali jsme si, jak budeme vařit na plynovém vařiči, co budeme schopni uvařit v jednom hrnci, jaké to bude spát v autě a jak si vůbec zvykneme na tak malý prostor.
Jak se později ukázalo, všechny naše obavy byly zbytečné. Život v autě jsme si zamilovali. O tom ale jindy.
Naše první noc na cestě za dobrodružstvím nemohla dopadnou lépe. Do kempu jsme dojeli dost brzy na to, abychom si zabrali krásné místo přímo u jezera. Vytáhli jsme náš stoleček a židle, opalovali se, hráli karty a užívali si každou chvilku. To ticho, rušené jen zvuky přicházející od ostatních kempařů, kteří se pro ten den stali našimi sousedy. Ten čistý vzduch a nádhernou okolní přírodu.
Na večer jsme vytáhli vařič a s výhledem na jezero si uvařili indické one pot curry. Po večeři jsme se prošli po okolí a když se začalo ochlazovat, schovali jsme se do auta. Díky naší pohodlné matraci a polštářům jsme spali jako mimina.
Nezvaná návštěva v podobě myši
Jak se nám první noc v autě zapsala do paměti jako jedna z nejkouzelnějších, na tu druhou vzpomínáme se smíšenými pocity.
Celý večer i noc pršelo tak silně, že když jsem vyběhla ven na záchod, vrátila jsem se promočená až na kost. K tomu všemu nás uprostřed noci vzbudilo hlasité šramocení. Se strachem v očích a staženými půlkami jsme s lampičkou hledali původce toho rachotu. Netrvalo dlouho a vykoukla na nás malá myška. Jak se ukázalo, přilákaly ji naše odpadky, které jsme omylem nechali v autě.
Taška letěla okamžitě z auta.
Po zbytek noci jsme už nezamhouřili oči. S nastraženýma ušima jsme poslouchali, zda nemáme v autě další nezvané hosty. V našich hlavách jich bylo hned několik, otázkou je, zda byli opravdu skuteční.
Druhý den jsme přerovnali všechny zásoby. Suché potraviny (ovesné vločky, sušené mléko, apod) jsme pro jistotu schovali do plastových boxů a odpadky už nikdy nenechali v autě. Náš malý Stuart Little už se nikdy nevrátil. Naštěstí.
Tenhle zážitek sice nepatří mezi ty nejlepší. Dost jsme se ale díky němu poučili. Zvířátka jdou za nosem. Pokud jich nechcete mít plné auto, schovejte si všechny věci do boxů a uzavíratelných krabic.
Sledování noční oblohy
Z instagramových fotek jsem věděla, že pokud jde o noční oblohu, máme se na Novém Zélandu na co těšit.
Skutečnost naplnila má očekávání hned během prvních týdnů. Stačilo jen počkat do setmění. Jakmile se obloha zahalila do černa, mohl se člověk ztratit v záplavě milionu hvězd na jak dlouho jen chtěl. Každá zářila jinak a přitom všechny dohromady vytvářely nezapomenutelný zážitek.
Viděli jsme mléčnou dráhu, padající hvězdy a souhvězdí, která jsem u nás nikdy předtím neviděla. Jen na polární záři si ještě budu muset počkat.
Jízda autem po ostrově
Arthur’ Pass, West Coast, Mt. Cook – cesty na Novém Zélandu jsou kapitolou samou o sobě. Nejednou se mi zaryly prsty hluboko do sedačky a žaludek dělal kotrmelce.
Kromě serpentin, klikatých silnic a úzkých uliček se zde často setkáte s jednosměrnými mosty. Pokud nepatříte mezi zkušené řidiče, doporučuji dodržovat rychlostní limity a jezdit opatrně. Já mám do zkušeného řidiče daleko a právě jednosměrné mosty mě doteď straší ve snech 😀
Co se týká jízdy po levé straně, nemějte obavy. Věřte mi. Když jsem to zvládla já, zvládne to každý. Sami budete překvapeni, jak rychle si zvyknete. Už po pár dnech vám to přijde normální.
Znáte to rčení “cesta je cíl”? Na Novém Zélandu to platí na 100%. V našich vzpomínkách jsou často právě cesty tím nejlepších zážitkem.
Nikdy nezapomenu, jak jsme projížděli Arthur’s Pass během šílené bouřky. Kvůli dešti jsme téměř neviděli před sebe. Voda tekla po skalách i cestách a do toho všeho ty nekonečné serpentiny. Nebýt přítele, který to zvládl na výbornou, nevím jestli by mě čekalo nějaké další dobrodružství.
Vánoce v Punakaiki Beach Camp
Už druhý rok jsme trávili Vánoce mimo domov a bez rodiny.
Ubytovali jsme se v krásném kempu s dlouhou písčitou pláží – Punakaiki Beach Camp. Přímo z kempu vedlo několik stezek.
Vánoční ráno jsme kvůli dešti strávili v posteli u filmu Sám doma. Místo vánočky a cukroví jsme posnídali banánový chleba.
Jakmile Kevin vyhrál nad mokrými bandity a oslavil Vánoce se znovu nalezenou rodinou, nám už venku svítilo sluníčko.
Vydali jsme se proto na průzkum okolí. Prošli jsme se na vzdálenou pláž s malým vodopádem (Truman Track) . Navštívili místní jeskyni (Punakaiki Cavern) a užili si krásný západ slunce na pláži u kempu.
Truman Track
Punakaiki Cavern
Ve společné kuchyni, kde se začalo scházet víc a víc lidí, jsme si uvařili vánoční mexická burrita se vším, co k nim patří.
Večer začalo znovu pršet a tak nám nezbylo nic jiného, než se zachumlat pod peřinu a sledovat druhý díl Sám doma.
Neměli jsme kapra ani bramborový salát. K večeři nám nehrály koledy a za okny nepadal sníh. Chyběl nám vánoční stromek a kupa dárků. Nebyly to tradiční Vánoce, ale byly naše. Už druhé společné Vánoce, na které budeme jednou s úsměvem vzpomínat.
Navíc oslavit Vánoce jako úplně první na světě nezní tak špatně, co myslíte?
Zvířátka
Viděli jsme lachtany, delfíny, jeleny, krávy – spoustu krav a ještě více ovcí. Všechny ve volné přírodě, spokojeně se pasoucí či povalující.
Kromě toho jsme měli čest poznat sandflies. Nic nedokáže zkazit pobyt u krásného jezera jako hejno otravných mušek okusujících vás za živa. Jsou tak malé a rychlé, že se ani nenadějete a máte je všude – v autě i ve spacáku. Zlatí komáři.
Několikadenní výlety
Ať už to byl trek v Nelson Lakes nebo Queen Charlotte Sound, vždy to stálo za to. Ze začátku jsem byla k několikadenním trekům skeptická. Popravě dost skeptická. Přítel by o mých scénách mohl povyprávět. Měla jsem strach. Bála jsem se, jaké to bude, být uprostřed hor jen s pár věcmi, které si celou dobu ponesu na zádech.
Jak to ale bývá, nechala jsem se přítelem přemluvit. Nakonec jsme si i s těmi těžkými krosnami na zádech užili pěkné dobrodružství.
Úplně jednoduché to ale nebylo. Nejednou jsem nadávala a odmítala pokračovat v chůzi. Hlavně kvůli puchýřům, které jsem měla ze všech stran. I tak to ale stálo za to a já nelituji jediného kilometru. Dodatečně se omlouvám svému příteli, který to naříkání musel trpět 😀
NP Nelson Lakes
Během několikadenních výletů jsme jedli nejčastěji rýži, ovesnou kaši, krekry, polévky a sušené oříšky s ovocem. Pokud hledáte účinnou dietu, mohu jen doporučit. Po prvním dni se už ale většina našich diskuzí točila jen kolem jídla a toho, co bychom udělali pro dobrý steak, brownie nebo sklenku vína 😀
Všem, kdo jede na Nový Zéland, doporučuji podniknout alespoň jeden několikadenní výlet. Uvidíte, že si je zamilujete i vy. Člověk si během nich uvědomí, jak málo toho opravdu potřebuje. Vaše nároky se sníží. Po všech těch nocích na tvrdých matracích a se spoustou dalších lidí (vydávajících nejrůznější zvuky) se budete těšit zpět na spaní v autě.
Ubytování na úžasných a nevšedních místech
Chaloupka vysoko v horách, kempování u jezera nebo na pláži, stanování v lese či přespávání u silnice. Na Novém Zélandu jsme zažili vše.
John Tait Hut, NP Nelson Lakes
Některá místa byla hezčí, větší, stylovější, osamělejší, jiná připomínala parkoviště u supermarketu. Některé kempy měli jen kadibudku, jiné byly vybavené lépe než lecjaké hotely. Někdy jsme spali uprostřed ničeho a dojet do kempu stálo naše autíčko hodně sil. Jindy jsme zůstávali za pár dolarů přímo v centru města.
Queen Charlotte Track
Nikdy se nám ale nestalo, že bychom nenašli kemp k přespání.
Richmond Queen Street Holiday, Abel Tasman
Pokud přizpůsobíte své požadavky, nebudete zklamaní. Naopak vás často mile překvapí, jak krásné a cenově přijatelné jsou kempy na Novém Zélandu.
Nová přátelství
Ať už šlo o partu Irů, se kterými jsme propili dva večery v Marlborough. Mladé Francouze, kteří nám dělali společnost na Queen Charlotte treku nebo pár z Rakouska, na který jsme narazili jednoho deštivého večera v kempu. Všichni se nesmazatelně zapsali do našich vzpomínek. Ať už jen díky krátké konverzaci nebo několikahodinovým debatám o rozdílných kulturách.
Když cestujete v páru, jste spolu 24 hodin 7 dní v týdnu a sdílíte miniaturní prostor auta, chtě nechtě přijdou dny, kdy si začnete lézt pěkně na nervy. Společnost náhodných lidí vám nejen zpříjemní pobyt a zabrání ponorce. Často vás taky přivede na místa, o kterých jste neměli ani tušení.
Mimochodem, jaká je pravděpodobnost, že během několikadenního treku vysoko v horách v jedné malé chatce narazíte na slečnu z Čech s domácí slivovicí? V našem případě 100%.
Snídaně, obědy, svačiny a večeře v přírodě
Víte, co si nikdy nenecháme ujít během dovolené? Místo večeře v luxusní restauraci si uděláme piknik na pěkném místě. Nakoupíme jídlo v supermarketu a vychutnáme si všechny ty dobroty, ideálně s hezkým výhledem.
West Coast
Na Novém Zélandu jsme si celou kuchyni vozili všude sebou. Díky tomu bylo snadné jíst téměř kdekoliv. Většinou to bylo v kempu a párkrát jsme večeřeli na pláži při západu slunce.
Někdy jsme byli vysoko v horách a mnohokrát jsme svačili uprostřed treku, kde o krásné výhledy nebyla nouze.
Milford Sound
Když nás přepadl hlad, vytáhli jsme plynový vařič klidně i na parkovišti nebo odpočívadle. Když ani na to nebyl čas, krmili jsme se navzájem při řízení.
Lake Wanaka
Užívala jsem si každé slunečné ráno, kdy jsme si jen v kraťasech nachystali snídani přímo u auta. Nebo naopak, když jsme dlouho do noci seděli venku se sklenkou výborného novozélandského vína. Myslím, že kdybych měla vyjmenovat hlavní výhody života v autě, pojízdná kuchyně a nekonečné pikniky by byla jednou z nich.
Queenstown
Kromě toho najdete na Novém Zélandu veřejně přístupné grily a spousta kempů má i venkovní kuchyň. Jíst a vařit venku jsem si zamilovala natolik, že jsem venkovní kuchyň přidala na seznam věcí, které nesmí chybět v mém vysněném domě.
Nevšední přírodní úkazy
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaké by to bylo vidět opravdový ledovec. Ani jsem to neměla na svém bucket listu. Jakmile jsem se doslechla o tom, že na Novém Zélandu jich je hned několik a navíc se jedná o jedny z nejpřístupnějších na světě, okamžitě si získaly mou pozornost.
Na ledovec můžete podniknout organizovaný výlet. Vrtulník vás doveze až na ledovec, kde se můžete podle typu zájezdu zdržet na určitou dobu. Většinou vás tam vysadí jen na pár minut. Za tento zážitek zaplatíte kolem 300 NZ$. Chcete-li podniknout několikahodinový trek po ledovci ceny se pohybují od 450 NZ$. Celodenní trek po ledovci stojí kolem 700 NZ$.
My viděli ledovec jen z dálky a i to bylo úžasné. Je až neuvěřitelné, když si představíte, jak velké jednou byly a co z nich zbylo.
Franz Josef Glacier
Na takových místech si málokdy odpustím debaty typu “jaké to asi bylo kdysi”. Pokaždé, když procházím zámkem nebo hradem, představuji si, jak zde lidé žili. Jak se v nádherných róbách procházeli po zahradě a tancovali na plesech. Jak v pánských místnostech vyjednávali nejrůznější dohody, plánovali války i zasnoubení. Zkrátka žili tak, jak to my známe už jen z filmů.
Hooker Valley, Mount Cook
Do minulosti se ráda vracím nejen na zámcích. I u roztávajících ledovců mě zajímá, jak obrovské musely být. Jak lidé podnikali několikadenní túry po ledovcích, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě. Nebo taky, jak možná pár lidí přecenilo své schopnosti a přišlo o život.
Počasí
Na Nový Zéland jsme jeli začátkem prosince, kdy obvykle začíná léto. Podle toho jsem přizpůsobila i svá očekávaní. Představovala jsem si, jak strávíme celé dny venku a do auta budeme zalézat jen v nejnutnějším případě. Těšila jsem se na koupání v jezeře a opalování na louce. Nemohla jsem se dočkat slunečních paprsků, jenž nás budou provázet na každém kroku. Byla jsem ráda, že zase utečeme před evropskou zimou.
Je pravda, že jsme většinu z toho zažili. Bohužel ne v takové míře, jak jsem si představovala.
Nikdy by mě nenapadlo, že během léta zažijeme takovou zimu, při které málem umrzneme. Nemyslela jsem si, že se budeme budit do mrazivého rána, že uvidíme sníh (!) a že bude pršet i několik dní v kuse. Nečekala bych, že z našich kvalitních nepromokavých bund potečou litry vody.
Nový Zéland byl jedno velké překvapení. Během tří měsíců jsme zažili snad všechna roční období a nejrůznější podoby počasí.
Kromě typického anglického počasí, kdy se v jeden den vystřídají všechna čtyři období, nesmím zapomenout ani na vítr. Vítr tak silný, že nám nedělalo problém napodobit známé Neovy pohyby z Matrixu. Hned několikrát jsme museli utíkat za plápolajícím spacákem nebo sbírat všechno naše vybavení na druhé straně kempu.
Ačkoliv nás to v danou chvíli pěkně štvalo, zpětně na to vzpomínám s nostalgií. Díky tomu jsme si vážili každého pěkného dne a pokaždé si ho užili naplno. Za jeden den jsme mnohdy dokázali stihnout tolik, co někdo za týden. A mělo to i jiné výhody. Díky propršeným dnům jsme viděli všechny série Jak jsem poznal vaši matku, všechny díly Rychle a zběsile, Star Wars. Měli čas na čtení, psaní, hraní her, povalování se a odpočinku.
Kromě toho jsem se naučila nezbláznit se z toho, když něco nejde podle plánů. Na déšť jsme si zvykli natolik, že jsme se nakonec přestěhovali zpět do Anglie 😀
Novozélandská příroda a hory
Na Nový Zéland jsme, jako většina, jeli převážně kvůli přírodě. Těšili jsme se, jak budeme celé dny chodit po horách a překonávat své síly. Skutečnost předčila všechna naše očekávání.
Rapaki Track
Zamilovali jsme si Nový Zéland pro jeho různorodost. Stačí ujet pár desítek kilometrů a jako byste se najednou ocitli v úplně jiném světě. V jednu chvíli se procházíte po nádherné pláži a za pár hodin projíždíte kolem obrovských hor a lesů.
Abel Tasman
Mount Cook
Viděli jsme nespočet vodopádů, jezera všelijakých barev, řeky divoké i klidné.
Hokitika Gorge
Lake Pukaki
Lake Tekapo
Procházeli jsme se nedotčenou přírodou. Navštívili turistická místa. Chodili v lesích, po loukách a pastvinách.
Castle Hill
Přírodu na Novém Zélandu jsme si užili opravdu na maximum. I když se mi občas zastesklo po velkých městech a památkách, s radostí jsem se vracela zpět do přírody.
Queenstown Gardens
Užívala jsem si ten čerstvý vzduch, šumění stromů, praskání klacků pod nohama a cvrlikání ptáků v korunách stromů.
Brodění se přes ledové řeky
Nepamatuji si trek, během kterého bychom nemuseli přeskakovat řeku nebo potok. Ať už byly širší nebo užší. Pokaždé se našla alespoň jedna. Ze začátku nám chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou cestičku. S postupem času se z toho stala naše oblíbená hra. Vyhrál ten, kdo došel do cíle suchou nohou.
Byly i situace, kdy to ale nešlo tak snadno. V tu chvíli šly boty i ponožky dolů. Tuhle část bych upřímně nejraději vynechala. S teplotou vody, které měla sotva 10 stupňů, to totiž nebyla úplná procházka růžovým sadem.
Východy a západy slunce
Znáte ten pocit, kdy kvůli východu slunce vstáváte uprostřed noci? Den předem nastavujete budík s tím, že ráno určitě vstanete. Jakmile ale zazvoní, nemůžete se vyhrabat z postele. A potom, když překonáte svůj druhý hlas volající o vyhřátou peřinu, nadšeně vyhlížíte začátek nového dne.
Ten pocit, kdy čekáte, než vylezou první sluneční paprsky a těšíte se na dobrodružství, které den přinese? Neříkám, že jsme takových dnů měli spoustu. Většinou u nás vyhrál ten druhý hlas. Párkrát jsme ale byli svědky úžasných východů slunce na místech, které nám vyrazily dech.
Lake Matheson
Západy slunce mi vždy zvednou náladu. Nezáleží na tom, jaký mám za sebou den, pokaždé mi vykouzlí úsměv na rtech. Nedokážu ani spočítat, kolik jsme jich viděli na Novém Zélandu. Někdy nás zastihly uprostřed naší cesty do cíle. Mnohokrát jsme jim jeli nebo šli vstříc.
Punakaiki Beach Camp
Na západech slunce se mi líbí, že jsou pokaždé jiné. Tak jako ohňostroje. Právě proto se na ně mohu s nadšením dívat pořád a pořád dokola.
Výhledy, výhledy a zase výhledy
Náš výlet byl plný nezapomenutelných a dechberoucích výhledů. Výhled na město. Výhled na zasněžené vrcholky hor. Výhled na blankytně modré jezero. Výhled z okna auta.
Lake Tekapo
Velmi často byl výhled to jediné, za čím jsme několik hodin šli. Pravda, občas tam nebyl ani ten výhled. Pamatuji například, když jsme šli Queen Charlotte Track. Celý den pršelo a my si připadali jako Popelka – mlha přede mnou, mlha za mnou. Neviděli jsme pomalu ani na krok. Po cestě jsme míjeli cedule, upozorňující na krásné vyhlídky, o kterých jsme si mohli nechat jen zdát.
Podle mnohých jsou treky o samotné cestě. Někdy vás na jejím konci, po vší té dřině, čeká krásný výhled. A to pak stojí za to.
Aicken Track
Queen Charlotte Track
Často je to ale jen o cestě a překonávání vašich sil. Což už mě tak úplně nebaví. Ne že bych s tím nesouhlasila. Během pobytu na Novém Zélandu jsem se opravdu snažila přizpůsobit tomuto stylu trekování. Nakonec ale vždy zvítězilo mé mladé já, které chodilo s rodiči na procházky kvůli palačinkám, cestu na Javorník podnikalo jen s vidinou zelňačky a v pozdějších letech zakončovalo výlet u piva v místní hospůdce.
Roys Peak
Nakonec to většinou dopadlo tak, že jsem se po každém výšlapu musela odměnit dobrým jídlem nebo sklenkou vína.
Jak to máte vy?
Skok tandemem z letadla
Už od malička jsem si přála skočit z letadla. Nevím vlastně ani proč. Nikdy jsem totiž nebyla fanouškem adrenalinu a pouťovým atrakcím jsem se dlouho vyhýbala. I přesto jsem si přála jednou roztáhnout ruce a skočit.
S přibývajícími roky se zvyšuje můj strach z výšek. Už jen při pohledu z vysokého patra se mi automaticky rozklepou kolena. Z centrifugy jsem se sice přesunula na děsivé jízdy v zábavních parcích, ale za to může nejspíš můj přítel a moje láska k němu.
Jakmile jsem zjistila, že Nový Zéland je rájem pro adrenalinové zážitky, věděla jsem, že se to stane – skočím tandem. Stačilo jen naplánovat kde a kdy.
Po přečtení několika doporučení jsme se rozhodli pro Skydive Wanaka.
Už ve chvíli, kdy nás v kempu vyzvedal autobus, jsem se začala klepat strachy. Jedná část mého já křičela “uteeeeč!”. Ta druhá mi dokola připomínala, že skok padákem si přeju od svých patnácti. Za další půlhodinu jsme už vyplňovali registrační formulář. V tu chvíli na mě šly mdloby. Srdce jsem měla až v krku. Jakmile jsme každý zaplatili 339 NZ$ (12 000ft) nebylo cesty zpět.
Za skok z 15 000ft zaplatíte 439 NZ$. Fotky a videa vás vyjdou na dalších 169-229 NZ$.
Navlékli nás do kombinéz, nastavili všechny bezpečností pásy a přidělili nám “beautiful stranger”. Chlápka, který skákal v tandemu s námi. Vše šlo rychle. Za pár minut jsme už s dalšími šesti odvážlivci seděli v letadle.
Samotný let byl opravdový zážitek a já si zpětně přeji, abych si jej užila více. Místo toho jsem přemýšlela nad tím, jak velká je má pravděpodobnost na přežití. A jestli ještě existuje způsob, jak se z toho vyvléct (doslova). Letadlo už bylo ve správné výšce, otevřely se dveře, vyskočil první pár a my byli další na řadě. Bože nééé! Pro mého beautiful strangera byl skok z letadla běžný asi jako pro nás nákup v supermarketu.
Stačilo jen pár vteřin a už jsme padali dolů. Plánovala jsem si, jak před skokem zavřu oči a budu křičet. Pche. V té rychlosti jsem si ani nestihla uvědomit, co se vlastně děje. Pak přišel první kotrmelec, druhý a otočka. V očích i uších jsem měla šílený tlak. Padali jsme neuvěřitelnou rychlostí. Za chvilku mi někdo poklepal na rameno a já se konečně dostala zpátky k sobě. Roztáhla jsem ruce a letěla – přesně tak, jak jsem o tom od malička snila.
Dalších 45 sekund jsme padali dolů volným pádem. Bylo to úžasné. Ten výhled! Potom se roztáhl padák. Nad sebou jsem viděla zbytek naší party společně s mým přítelem. V tu chvíli jsem věděla, že to za ty prvotní nervy stálo. Prolétla mnou vlna štěstí a dobrý pocit z toho, že jsem to nevzdala a nepodlehla svému strachu.
Po přistání se mi ještě několikrát protočil žaludek a následujících pár hodin jsem neměla daleko k zvracení. Byla jsem ale šťastná. Skydive Wanaka doporučuji všem, kteří také touží po adrenalinu. Už jen kvůli tomu výhledu.
Projížďky na lodi
Myslím, že jsem za celý život nejela na lodi tolikrát jako za tři měsíce na Novém Zélandu. Mezi ty největší zážitky patří bezesporu projížďka v Milford Sound.
Abel Tasman
Milford Sound
Let nad Milford Sound
Létat na Novém Zélandu je zážitek. Ať už cestujete z místa na místo nebo letíte malým vyhlídkovým letadlem. Když počasí dovolí, můžete se těšit na krásné výhledy.
Téměř v každém větším městě nebo v turistické oblasti si můžete zaplatit vyhlídkový let. Mezi nejoblíbenější místa patří Milford Sound, Mt. Cook, Fox Glacier a Franz Josef Gracier.
Stovky nachozených kilometrů
Když říkám stovky, tak tentokrát opravdu nepřeháním.
Před naší cestou na Nový Zéland jsem nebyla žádný velký turista. Kondičku jsem měla vytrénovanou jen z posilovny. Jak se brzo ukázalo, na novozélandské kopce to nestačilo. Zadýchávala jsem se už po pár set metrech.
Gertrude Valley
Po třech měsících každodenního chození jsem se zlepšila. S kopci jsme se už malinko skamarádili. Teď alespoň udržím krok s přítelem, což beru jako úspěch 🙂
Teplá sprcha
Určitě si říkáte, co je tak skvělého na teplé sprše a proč jsem ji přidala na seznam zážitků, viďte?
Skutečnost je taková, že po několika dnech bez pořádné koupelny, je teplá sprcha tím největším darem. Ani se nedivím, že ve spoustě kempech musíte za teplou vodu zaplatit. Oni totiž moc dobře ví, že vy s radostí ten dolar nebo dva za pár minut horké vody obětujete.
V Arthur’s Pass jsme podnikli dost náročný trek na Mt. Aicken. Po cestě zpátky se dost ochladilo. Na parkoviště jsme se vrátili celí zmrzlí a zpocení. Jaká náhoda, že hned naproti byl malý penzion s cedulí Public Showers (2 NZ$ za šest minut). Okamžitě jsme tam zamířili. Otevřel nám starší pán. Hned se začal zajímat odkud jsme, co děláme na Novém Zélandu a kam máme namířeno. Ukázal nám svůj penzion a doporučil pár míst v okolí. Nakonec nám místo sprch nabídl vanu, která sloužila jen pro ubytované hosty. Neváhali jsme ani minutu a už si napouštěli horkou vanu.
Nedokážu ani popsat mé nadšení, když jsme po hodině opouštěli penzion voňaví a odpočatí. V tu chvíli jsem dala za pravdu všem, co tvrdí, že na Novém Zélandu najdete milé, přátelské a laskavé lidi.
Jídlo
Před cestou na Nový Zéland jsme si představovali, jak budeme celé měsíce o chlebu, těstovinách a rýži. Rozloučili jsme se s alkoholem a plánovali jíst jen ty nejjednodušší pokrmy.
To bychom ale nebyli my. Jídlo je naše vášeň, koníček a časté téma k hovoru.
Ukázalo se, že na Novém Zélandu není tak draho, jak se říká. Alespoň ne pro ty, co jsou zvyklí na anglické ceny. Když jsme zjistili, že nákup v supermarketu nás vyjde podobně jako v Anglii, vykašlali jsme se na omezování. S radostí jsme se pustili do ochutnávání všeho, co supermarkety na Novém Zélandu nabízí.
Co se týče restaurací, ty jsme si opravdu dovolit nemohli. Kromě fish and chips a Domino’s pizzy.
Když se řekne vaření na cestách, lidem se většinou vybaví polotovary a jídla ze sáčků. My přišli na to, že to jde i jinak. Speciálně přespáváte-li v kempech s vybavenou kuchyní a grilem. Ještě teď vzpomínáme na ty výborné hovězí steaky, domácí burgery, čerstvé ryby a všelijaká rizota uvařená v jednom hrnci.
Po pár týdnech na jižním ostrově jsem pochopila, že celý ostrov je plný míst, jenž si chcete nadosmrti uchovat v paměti. Všechny ty dobré ale i horší zážitky se nám postaraly o spoustu zážitků, na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
Láká vás spaní v autě a novozélandská příroda? Budu ráda, když se se mnou podělíte o vaše zážitky a sny.
beabruska 